2015/9/16Čtení na 6 minut

[Kapitola 4.] Protože zvědavost je mocná čarodějka.

Konečně. Vzduch čistej. Karel div nezatkoukl čudlík na otevírání dveří do palubní desky. Vylezl ven, rozhlíd se a zamířil k mazníku.

Cítil pod břichem tlak, jak kdyby mu bez narkózy operovali pět slepáků najednou.

Napadlo vás někdy, jak choděj řidiči tramvaje vyklopit kánoj? To není jakože se přihlásíte ve školní škamně a běžíte jak nosič vody.

Tramvaj č. 12 je na cestě necelou hoďku a to patří k těm kratším linkám. Je tedy ložený, že Karlova prostata, která už zažila lepší dny, na sebe nenechala dlouho čekat.

Karel navíc děsně nerad čůral před lidma. Na Palmovce se většinou chodí močit dolu do metra, ale každej tramvaják ví, že točna je tam tak krátká, že se musí pořád popojíždět, takže tam nemůžete nechat tramku jen tak bez řidiče.

U křoví za mazníkem na něj nikdo neviděl, a tak se jal křoví jak se patří zkropit. Jak tak upouštěl tlak jako z přefouknutý pneumatiky, koukal se na nebe nad sebou.

Očima sklouznul k bílý krabici mazníku. Jednou rukou se zkusil zabrat za dolní rantl dvířek. Kličku nechal v kabině a bez ní byly dvířka přisátý jak pijavice.

V tom mu zavibroval v kapse telefon. Tak ho to vylekalo, až si pokropil botu. Rychle vyklepal, dokonal a vydal se zpátky do kabiny. Po cestě kouknul na zprávu, která ho vyrušila:

BEJT TEBOU BYCH VYJEL DEDKU!

Tohle už začínalo hraničit. Karel si začal představovat ten ďábelskej smích, kterej musel rezonovat na druhý straně tý esemesky.

Nestál o problémy a už takhle si připadal, že strká nos do cizích věcí. Nechal mazník mazníkem.

Naskočil do tramky, jak na splašenýho koně a roztěkaně vydechl. Popadl desky se zápisem času a přitiskl propisku do políčka VÝJEZD. Jak opisoval čas z hodin na displeji, uvědomil si, že má zpoždění minutu a půl. Točna se zaplnila.

Zvedl telefon. Další zpráva: ZE BY SE ZACLO PROPOUSTET?

Karlovi se orosilo čelo jak vychlazená Plzeň v létě. Dvanáctka se opět rozjela do města. Jel přímo ukázkově. Brzy dohnal zpoždění a časovky sbíral jak spadaný jabka.

Přirazil k chodníku na Malostranskym náměstí. Ucítil, jak jeho tramvajka poposedla pod vahou bambiliónu turistů, kteří se nalodili. Na sklo kabiny se mu přilepila italská rodinka.

„ÉÉÉ Per favóre... kud jů... tikyt? Jess?“ ozvala se matka rodiny zahalená do kostkovanýho šátku a vytahovala peněženku.

Karel se podvědomě majznul dlažební kostkou do čela. Nesnášel turisty.

Asi potisící odpoapouškoval naučenou frázi:

„Ví dont sel tikyts hír. Jů go tu mašín“.

Zasloužil by od pančelky angliny z dopravního podniku pořádnýho pašáka.

Italku jeho lengvič skilz očividně neuspokojily a dál na něj klepala drápem a škrábala pětkou po skle. Spolu s průběžně vrčícím telefonem to byly momentálně dva nejnejpříjemnější zvuky na světě.

„ÉÉ hau mač?“ zacvrlikala, jak kdyby špatně slyšela.

Za Karlovou dvanáctkou začla nervózně postávat starší Dvacítka. Její řidič se asi nestih pořádně vymočit. 'Nebo, že by mu taky chodily ty šílený esemesky?' napadlo Karla.

Karel se snažil italskou rodinu vyklepat z tramvaje jak mravence z trenek. Jeho znaková řeč, která by se dala přeložil jako „kšá, kšá, ty slepice“ jednoznačně nezabírala.

Tramvaj za ním se připomněla několikavteřinovým zazvoněním.

Na Karlově čele by se dalo klouzat jak na vymazanym pekáči. Aby toho nebylo málo na zamčený obrazovce jeho telefonu se objevilo:

„TIK TAK, KOUKEJ BEJT NA PLZENCE VCAS.“

'A dost!' Karel strčil telefon do kapsy, na italskou famílii náležitě pokýval, jakože vše je OK, což podrthl potapěčským kroužkem mezi palcem a ukazovákem, pustil dveřní houkačku a zabouchl dveře.

Někde vzadu v tramvaji se ozvalo přidušené „Ty vole!“, jak někomu dveře pomačkaly nohu.

Jestli jsou situace, kdy má tramvaj na přechodu přednost, tak tohle byla ona. Vždycky, když Karel nabíral sekeru a měl tramvaj narvanou jak Noemovu archu, tak přepnul do módu frenetickýho řidiče sanitky.

Nacpaná dvanáctka se vydala na pojezd přes uzoučkej Újezd. Aut tam bylo jak lidí na Staromáku, takže stíhat časovky byl nadlidskej úkol. Karel dával na zastávkách lidem asi tolik času na výstup jako trenér na čůrpauzu na fotbalovym tréninku. Do toho co tři minuty vibroval telefon.

Na Andělu zrovna sklízely stánky z farmářskejch trhů. Jakmile tam zastavil, přitiskla se mu na sklo italská máma:

„Dis“ ...ukázala ven z tramvaje... „prag cásl jes?“ Karel nepřítomně přikývnul.

Něco uvnitř se v něm bouřilo. Nechtěl posouchat ten hloupej telefon, ale když se to veme kolem a ještě jednou kolem, esemesky mu prakticky říkaly jen to, co bylo náplní jeho práce – jezdit včas. Ať už ty zpropadený zprávy psalo třeba nějaký potměšilý děcko, Karel rozhodně v nikom nechtěl budit dojem, že dělá něco špatně.

Italská rodina se vypíglovala ven a Karel čekal, než se ta jeho archa vylodí. Jak tak poposedával na sesli, nedalo mu to a vytáhnul zas telefon.

'Cha, pokud mi tam nebliknou světla, tak tu časovku eště stihnu.' pomyslel si.

Čekaly na něj dvě zprávy:

Ta první zněla: ZASE POZDĚ! POSLEDNI SANCE NA TEBE CEKA POD SEDACKOU.

Karlova zvědavost stoupala přímo úsměrně s jeho vztekem. Rozhlíd se, jestli ho nesleduje někdo z cestujících a pak se rychle sklonil, jako když by si kontroloval jestli si nenatrhl kalhoty v rozkroku.

Zatímco někteří cestující začali nervózně natahovat krky, jestli 'jako vážně eště nejedem', Karlova ruka šmátrala jak divá po konstrukci sedačky. Jediný, co nahmatal, bylo pár zatvrdlejch žvejkaček, který tam asi nalepil některej z jeho kolegů. Ještě jednou se přikrčil, aby nakouk pod čudlíkovej pult. Flák ho! Dal si slušnou řachu do zátylku.

„Jau“ syknul a přitisknul si ruku na místo, kde začínala růst boule jako rozpůlená brambora. 'To se mi snad zdá!'

Nezdálo.

Zvedl se ze židle, aby si povytáh kalhoty nad zadek a vrhnul jeden zamlženej pohled na posádku tramvaje. Když usedal, popošlápl a jeho noha narazila na něco, co tam před tím nebylo. Jelikož tramvaj fakt nemá pedály, podlaha bývá většinou čistá až na pár koleček salámu, který mu občas vypadnou ze svačiny. Na salám to bylo ale moc veliký a hranatý. Ledaže by Vysočina?

Ještě jednou se nevrle sehnul a rukou nahmát něco, co působilo na omak jako vyhlazený balíček mariášovek.

Podíval se na balíček se zviženym obočím a řezákem zakousnutym do rozpraskanýho rtu. Ať to bylo co to bylo, vrazil to bez rozmyslu do kapsy vesty Dopravního podniku a vyslal tramvaj na cestu.

'No konečně' - natažený krky cestujících se začaly pomalu vracet do původních poloh, většina z nich se sehla k displeji telefonu.

Před Na Knížecí přebliknul semafor. 'Do pr… to sem toho z Anděla moc neujel' pomyslel si Karel a čekal než se nad ním semafor ustrne. V kapse cítil váhu balíčku. Vytáhl ho a prohmatal. Balíček byl zabalený asi v pěti vrstvách pomačkanýho bílýho papíru – vypadlo to, že to někdo balil ve spěchu, asi jako šunku v Bille. Přes papír byl balíček kolem dokola staženej izolepou, skoro jak kdyby ho někdo zavakuoval do igelitu. Karel balíčkem zatřásl, ale nic se v něm nepohnulo. Na šunku to bylo vevnitř moc tvrdý. (A na uzený vcelku tomu chyběl jakejkoli zápach.)

Světla na semaforu si zas dávaly na čas.

Čas na druhou zprávu:

JESTLI CHCES JESTE NAKEJ PATEK JEZDIT, VEM TO A DEJ TO DO STARYHO MAZNIKU NA PLZENCE

Karel zvažoval, že by předstíral, že nic nenašel. Jenže čím dál tím víc to vypadalo, že ten ďábelskej esemeskář by na to určitě přišel. Už takhle to vypadalo, že někdo sleduje každej pohyb jeho kocábky.

Promnul si bouli, kterou mu uštědřila jeho vlastní tramvaj. 'Kdy už tenhle den konečně skončí?!'

'Co když je to někdo v tramvaji?' napadlo ho a letmo se podíval ven z kabiny po lidech v tramvaji. Nevypadalo to, že by mu někdo věnoval pozornost.

'Co kdybych to nahlásil?'... 'To se určitě musí hlásit, když někdo manipuluje dopravou' podrbal se na hlavě.

'A neměl bych volat policii? Co když je v tom třeba něco, co by mohlo vybuchnout?' honilo se mu hlavou.

Zelená. Tramvaj se rozjela do pohybu. Na Plzeňku zbývaly už jen dvě zastávky.

'Zítra to proberu s lidma z provozu,' přesvědčoval sám sebe Karel a vrátil si balíček do kapsy. 'Na bombu to je moc malý.'

Telefon se znovu připomněl.

Karel vypadal ztrápeně asi jako dítě po dvouhodinovce semináře o Láčkovcích. Hleděl si zas na chvíli cesty, ale hlavou mu to dál vrtalo.

 

Něco se v něm sevřelo. Byla jeho dnes už dost testovaná dušička nebo to byla ta houska se salámem?

Na Knížecí byl minutu za časovkou. Dvacítka, co se za ním vlekla už z Malý Strany, asi taky uvízla na světlech, takže se na kolejích zase dalo trochu hejbat.

Příští zastávka Plzeňka.

Karel tuhle zastávku nikdy moc nepochopil. Je asi dvacet metrů od Smícháče, takže tu vystoupěj tak tři lidi za den. Bejt nim, tak by ji dal Na znamení. Ale ještě, že je Karel malej pán a takovýhle rozhodnutí na něm nestojej. Musel tu zastavit i kdyby jel prázdnej městem duchů.

Otevřel dveře. K jeho překvapení dneska vystupilo dokonce pět místních osadníků. 'Časy se měněj.'

Po chvilce uvažování mu to nedalo. 'Přece se nenechám vyhodit.'

I když nebyl ze Smíchova vystoupil taky. Věděl, že riskuje, ale nebyl čas hrát si na Mirka Dušína.

'Vždyť sem za chviličku zpátky.'

'Beztak už jedu pozdě...'

'Snad se mi tu ty lidi nezblázněj.'

Čtverhranou kličku svíral až mu bělely klouby. Přidal do kroku. Od mazníku ho dělil jen jeden pruh silnice. Auta poslušně stály za zastávkou, takže cesta byla volná.

Vrazil kličku do otvoru a rychle otevřel mazník s obavou, co na něj vypadne.

Tvářil se u toho náležitě profesionálně, jakože:

'Bez toho, abych v tý bílý krabici zarejdil rukama, tak milí vážení cestující, naše tramvaj dál nepojede'.

Kličku nechal v otvoru a rukou v kapse nahmátnul balíček.

Uvnitř mazníku na něj čekalo několik pavučin, pomačkanej pytlík od čipsů, kterej tam asi někdo nesoukal škvírou, a vyschlá nádoba od oleje s černou krabatou rourou. Nic, co by stálo za to vzít s sebou.

Na sklo Dvanáctky se zevnitř připláclo několik obličejů, který si všimli, že jejich koráb nemá řidiče. Pod mostem za Plzeňkou se s pravidelnými otřesy blížila stará Dvacítka.

Karel ještě chvíli civěl do mazníku, pak hodil balíček dovnitř jak horkou bramboru, zabouchl dvířka, kličku si dal do kapsy a vyběhl zpátky k tramvaji.