2015/8/28Čtení na 5 minut

[Kapitola 3.] Protože léto v Praze má dlouhý nohy.

Metalačka s dogou se na Spartě vysoukala ven, aby šla hledat svuj temnej protějšek.

Po schůdkách prvního vozu vystoupaly dvě nohy, dlouhý až na zem. Patřil k nim podobně vysokej hlas:

„Nó a najednou mi řéék jako, že tomu nerozumim, no chápeš to? Jako mě tydle eksmeni a spajdrmeni fak nebavěj, víš co. Jako ať už si to strčí někáám!“ protáhla.

Divoká voda funící do telefonu jak parní lokomotiva těžce dosedla.

„Helé Ani, já sem uplně vybitá. Tak si dáme vědět, ju?“ Zaklapla mobil a zpoza bahnově hnědých brejlí zkontrolovala okolí.

Všichni dělali, že na ni ani trochu nekoukaj.

Karel na tohle moc nebyl. V osmdesátkách se dost vyblbnul a přece jen v létě denně převážel několik desítek párů takovejch nohou. Celej zpocenej se snažil nemyslet na svuj telefon a hleděl si cesty před sebou. 

'Kdo mi to sakra píše?' našeptával mu hlásek v hlavě. Už dlouho chtěl na ty hloupý zprávy odepsat, ale snažil se nebejt paranoidní. 'Třeba je to jen nějaký děcko.'

Slečna vrhla pobavenej pohled na párek bílejch límečků, který postávali opodál po směru jízdy. Pravděpodobně z ní měli téma dne a už si představovali, že by si její nožiska omotali jak šálu.

Karel projížděl Strossmayerákem a pyšně si pomlaskával, vypadalo to, že u Veletržáku bude včas. Dával si fakt záležet.

Potom, co v posledním zaměstnání řidiče tyráku oslavil padesátku, přistála mu na čelním skle výpověď. Jako jó, nesnášel, že na autostrádě mu to kvůli všem těm zákazům a omezením jelo ze všech nejpomalejc. Ale najít novou práci neni v týhle době jednoduchý. Byl hrozně rád, když si našel něco, kde má navíc prakticky vždycky přednost.

Číslice na displeji se nebezpečně blížily formátu 20:31 a Veletržák byl až za zatáčkou. Jak to tak pálil, tramvají to hodilo a několik lidí do sebe narazilo. Ozvalo se pár zabručení a nazdvihlo se několik obočí. Slečně vypadl z ruky mobil ve zlatym obalu a z něj se na zem vysypalo několik kartiček.

Jeden ze dvou límečků připlachtil na pomoc. Zatímco předstíral, že vůbec neřeší opálenej a řádně nadutej vejstřih, sbíral věci ze země.

Slečna se shýbla, až ji z toho sklouzly brejle na nose a na půl cesty se potkala tváří v tvář s naškrobenym košiláčem. Ten zmateně poodstoupil a podal ji telefon s několika vizitkami s nápisem Pavlína, něco... něco..., Public Relations, něco... něco.

Jakmile se všechny kartičky dostaly do jejích rudě natřenejch spárů, ozval se zas ten kníkavej hlásek:

„Ale tos nemusél." Strčila si brejle do vlasů a zahihňala se.

„Nechceš si jednu nechat?“ Podávala mu jednu z kartiček. 

Týpka v košili ta tykačka trochu zaskočila.

'Do pytle – tohle je jednodušší než brát dětem lízátka,' pomyslel si, zatímco rozvažoval, jak to asi Pavlína s těmi vztahy s veřejností myslí.

„Tak jo, dík!“ Popadl vizitku a mrknul na svýho kolegu, kterej uznale ohrnul ret.

Slečna ze sebe setřásla pohledy ostatních cestujících a vystoupila u Veletržáku.

Karel si to šinul dál přes Holešovice. Lidí v tramvaji postupně ubejvalo, takže dál už časovky celkem stíhal. Těsně před tři čtvrtě na devět dorazil na Palmovku. Vysypal zbytek lidí a jel si stoupnout do fronty na tamní točnu. Další výjezd začínal až za 13 minut.

Jak se tak řadil za další tramvaje, všiml si, že jeden řidič míří ke starýmu mazníku (to je taková ta bílá krabice, co vypadá trochu jako skříň s elektřinou). Karel se zakous do svačiny a snažil se vzpomenout, jak se ten chlap jmenuje. 

'Jo jasný! Libor! Jo to bude von. Nebo Luděk...? Hm, docela dobrý místo, asi si taky odskočim,' pomyslel si Karel.

Libor nebo Luděk vytáhl něco z kalhot a pomalu otevřel mazník.

'Že by chtěl nachcat dovnitř?' napadlo ho.

Nevypadalo to tak. Řidič něco vyndal z bílý krabice, strčil to do kapsy a zamířil zpátky ke svojí kabině.

'Že by si tam nechával něco k svačině?'

Karel se nechápavě vrátil ke svojí housce se salámem.

Řidič si po cestě k tramvaji všiml Karla a pokynul na pozdrav. Ten dělal, že se sklání nad svačinou a jenom zvedl oči a lehce zakýval hlavou.

V tom ho od jídla vytrhl vibrující telefon. Kus Vysočiny se odlepil od másla a spadnul na zem.

'Do háje! Ty jo, co zas?!' zmáčkl umaštěnou rukou knoflík na otevření zprávy.

Na displeji stálo:

TYS TO STIHNUL! TO CUMIM! MOZNA ESTE NEPATRIS DO SROTU...

Karel zabalil zbytky housky zpátky do pytlíku. Rázem ho přešla chuť.

Tramvaj před ním zabouchla dveře a rozjela se.